Odjakživa se kolem mě pohybovala spousta lidí, které jsem nazýval přáteli. Pocházím z předměstí malého městečka a od útlého dětství jsem byl rodiči veden k jakémusi „přátelskému“ pojetí života. V období dětství a dospívání bych své přátele sotva spočítal na prstech dvaceti rukou. Připadalo mě to jako naprosto normální a obyčejná věc, nad kterou se není potřeba pozastavovat. Už tehdy jsem ale věděl, že je třeba přátele rozlišovat na kvalitní a méně kvalitní. Po skončení období dospívání a studia na vysoké škole ale přichází vystřízlivění. Hodně kamarádů odpadá sama od sebe, další část přátel filtruji sám. Z původního sta přátel je náhle pět. Říkám si, zda není něco špatně. Co se to vlastně stalo? Přichází jakási studená sprcha, která mě probere z jakési naivní letargie. Já se zpátky vracím ve vzpomínkách do dětství. Každopádně mě toto vystřízlivění netlačí do pozice, abych začal přemýšlet nad tím, zda v dětství nebylo něco špatně. Snažím se tedy najít důvody, proč k takovému razantnímu úbytku došlo. Důvodů bude povícero, nicméně pochybuji o tom, že se v minulosti dalo udělat něco diametrálně jinak, aby přítomnost byla jiná, než je.
Snažím se nadále o hledání nových přátel. Nicméně už to není tak lehké jako dřív. Navíc přátele už nerozlišuji na kvalitní a méně kvalitní. Přítel to buď je nebo není. Přesná definice dobrého přítele není. Zpěvák Pavel Rezek popsal přátelství ve své stejnojmenné písni. Je to jedna z možných definic přátelství jako takového. Důležitost přátelství v životě je ale nesporná a obrovská. Jedna z největších výhod spočívá v tom, že přátelé mi nastavují jakési zrcadlo, které mě dokáže poodhalit má negativa, která já nikdy sám neodhalím. Lidé se uzavírají do výše zmíněných rodinných komunit. Ta spočívá v tom, že jedině doma je bezpečno, dochází k utváření jakéhosi „rodinného kodexu“ chování a přemýšlení, který je daný a de facto neměnný. Mezi členy rodiny (hlavně mezi oběma rodiči) dochází k vzájemnému posilování důvěryhodnosti a správnosti tohoto kodexu. Dítě získává pocit, že správné je jenom to, co je součástí kodexu. Vše jiné se snaží zavrhovat. A to jak doma, tak ve školce, či škole. Dochází k podivné a nebezpečné izolaci, jež vede k deformaci objektivního pohledu na okolní společnost. Izolace rodiny samozřejmě není totální. Rodiče chodí do práce, děti do školy, uzavřená rodina (rodiče + děti) se potkává s dalšími příslušníky širší rodiny na různých rodinných akcích jako jsou narozeniny, svatby, pohřby. Nicméně průběh takových akcí bych nazval hodně umělým a víceméně se jedná o účast víceméně ze slušnosti a tato setkání nemá pro uzavřenou rodinu žádný význam. Účast je opravdu jen ze slušnosti, kde jde hlavně o to, aby nedošlo k jakémusi poskvrnění rodiny při potenciální neúčasti.
Je těžké definovat důvod vzniku těchto rodinných komunit. Jeden z důvodů je strach z kritických zrcadel, které nastavují přátelé. Další z důvodů je absence opozice mezi dvěma rodiči. Vztah mezi rodiči už většinou není postavený na lásce. Je postavený na jakémsi druhu přátelství. A stejně jako v jakémkoliv klasickém přátelství dvou lidí, tak i u dvou manželů (rodičů) by měla existovat opozice a jakýsi boj o své názory. Jen tento systém vede k jakémusi přibližování ku správnému směru chodu rodiny hlavně ve smyslu výchovy dětí, utváření zdravého rodinného prostředí. Ten unikátní a nejlepší směr chodu rodiny nelze jasně specifikovat. Není napsán v žádné knize. Proto se vždy bude jednat jenom o přibližování k tomu ideálnímu směru. Matematicky by se toto přibližování dalo přirovnat k limitní funkci. Pokud toto chybí, dochází k utváření již zmíněného uzavřeného rodinného kodexu, který napomáhá ke vzniku společensky nebezpečných rodinných komunit.